Mateřské centrum MaMiNa

Jak jsem řídila s MaMiNou

Kdysi, asi tak před deseti lety, jsem si myslela, že nikdy nebudu umět řídit, pro mě tak složitý stroj, jakým je automobil. Pak jsem si udělala řidičský průkaz. Nemožné se sice stalo skutečností, ale když nemáte auto, je vám řidičák celkem na nic.

Pár let jsem si počkala a když jsme si potom koupili první auto, modrou škodověnku, zkusila jsem několikrát jet. Nebyla to žádná sláva a když mi zhasl motor na křižovatce, nešlo mi nastartovat a za mnou troubilo pár spěchajících aut, prostě jsem to vzdala. Tím jsem také podpořila svůj řidičský blok, jenž spočívá v tom, že všichni, kdo řídí mohou ve vteřině zemřít a také všichni okolo a jejich příbuzní a přátelé a psy, zkrátka úplný Armagedon. Což je sice částečně pravda, ale proč to v sobě rozdmýchávat, že? Tuto výmluvu jsem s úspěchem používala dalších devět let až do dnešních dnů.
Manžel se stále rozčiloval, že mě musí odvážet tam a zase jinam, že si nikde nemůže dát pivo a že si nemám stěžovat na to, jak jezdí a mám raději začít řídit sama. Jeho nátlak se ještě zvýšil v době, kdy náš „Modrý blesk z Boleslavy" dosloužil a na jeho místo nastoupil kombík „Bílý šíp". K mému rozhodnutí zkusit to znovu přispěla i nabídka pana Fiedlera, připravit pro MC MaMiNa slevovou akci na kondiční jízdy.
Přihlásilo se nás sedm, sedm statečných žen, nebo možná i sedm trpaslíků, ale to by pak byl pan instruktor za Sněhurku, takže bude raději lepší těch sedm statečných.
Na úvodní schůzce jsem se však obávala, že s tím většina z nás praští dřív než vůbec sednou do auta, a já budu ta první. Některé příběhy statečných matek o tom, proč přestaly řídit, ve mně totiž vzbudily zaječí úmysly, ale nakonec jsem to překonala a naplánovala jsem si svou první jízdu.
Potom jsem zkonstatovala, že sice mám jakous takous představu o tom, kde je volant, ale mé vzpomínky na ostatní páky, páčky a hejblátka jsou značně mlhavé. Donutila jsem tedy manžela, aby mi před dnem D objasnil některé zapomenuté informace a také mě vyvezl za město, daleko, a nechal mě alespoň rozjet se, abych nebyla úplně za trdlo, což jsem asi stejně byla, ale to je mi jedno. Mé přání splnil a myslím, že je celkem zbytečné popisovat, jaké to bylo. Stačí pouze poznámka, že domů jsme dojeli, ovšem ne za mého aktivního přispění.
Přes zmiňované překážky a předsudky už máme všechny statečné svou první oficiální jízdu za sebou. Pan Fiedler byl klidný, milý, a hlavně trpělivý. A já si myslím, že jsem to zvládla nejen já, ale i ostatní trpaslíci, tedy ženy, na výbornou. Doufám, že po dalších jízdách se budou naše ujeté kilometry, samozřejmě bez nehody, zvyšovat a že vždy šťastně dojedeme tam, kam chceme a zase domů. Nevím, kolik z nás to zase vzdá a proč, ale věřím, že ani jedna. Myslím, že se vždycky najde nějaký ten řidič, který si bude ťukat na čelo a říkat si: „No jo, ženská," ale my přece jsme ženské a tak budeme bojovat. A až nás třeba potkáte někde na silnici, mějte s námi trochu strpení, my to časem zvládneme stejně dobře jako vy.
Káťa Hlávková

Týden respektu k porodu 2019

+

Velikonoční výstava 2019

+

Příměstský tábor s ANGLIČTINOU

+

Příměstský tábor s ANGLIČTINOU 2019

+

ZABIJÁCI MANŽELSTVÍ A JAK SE JIM BRÁNIT

+

Beseda o látkových plenách

+